Načítám...

Nutit či nenutit? aneb vnitřní a vnější motivace u dětí

Nutit či nenutit? aneb vnitřní a vnější motivace u dětí

V tomto článku budu trochu mluvit o tom, co dělat, když chcete, aby se Vaše dítě něco naučilo. Může to být angličtina, jízda na kole nebo cokoliv dalšího. Je třeba stále hledat zábavné podněty a snažit se, aby dítě samo zatoužilo si danou věc osvojit? Myslím, že ne. Pokud máte s dětmi hezký vztah a dáváte jim dostatek svobody, můžete si dovolit je občas i do něčeho (do)nutit.

S pojmy vnitřní a vnější motivace jsem se setkala někdy na vysoké škole, ale samozřejmě jsem měla jako každý z nás už předtím mnoho příležitostí vyzkoušet si sama na sobě, jak fungují. 

Řadu věcí jsem se naučila a dělala, protože jsem měla chuť a touhu - tedy na základě vnitřní motivace. Jiné věci jsem se naučila a dělala pouze proto, že jsem musela - na základě vnější motivace. A velmi dobře jsem si vědoma toho, kolik znalostí mám z předmětů, které jsem studovala z vlastního zájmu, a kolik z předmětů, kterým jsem věnovala jen nezbytně nutnou energii, abych z nich získala nějakou uspokojivou známku a měla od nich pokoj.

Proto jsem ohromně vděčná za to, že mohu naše děti vzdělávat doma, že se neučí kvůli známkám ve škole a ze strachu z písemek, ale protože je to těší a chtějí se něco naučit. A i když neděláme určitě vše ideálně, vidím, jak děti samy od sebe prozkoumávají neznámé oblasti a pouštějí se se zájmem do nových aktivit. 

Přesto je čas od času nutím i do věcí, do kterých se jim nechce - používám zdánlivě neefektivní vnější motivaci. Proč? Přečtěte si následující odstavce a pochopíte.

Popisuju v nich, 

  1. jak naše dcera, která neměla ráda běžky, s nadšením ujela 50 km za jeden den,
  2. jak dítě, které se bálo jízdního kola, na něm teď jezdí hodiny denně,
  3. jak se angličtina stala dceřin oblíbený prostředek komunikace,
  4. a také jaké to je, když vás dítě nutí běhat 10 km okruhy :)

Pozn.: nepíšu pořád o stejném dítěti - s manželem máme čtyři dcery.

 

Jak si dcera, která neměla ráda běžky, nadšeně zaběhla Jizerskou padesátku

Začnu pro život relativně nepotřebnou záležitostí, kterou je jízda na běžkách. Ne nemyslím si, že by to bylo něco, co každý člověk musí umět. Zase na druhou stranu, pokud na běžkách jezdíte, jistě mi dáte za pravdu, že projíždět tichou zasněženou krajinou, kam byste se jinak nedostali, je nádherný zážitek.

Právě proto jsem jednoho lednového dne vytáhla na výlet naši dvanáctiletou dceru, která má sice zimu, sníh i hory ráda, ale byla pevně přesvědčená, že běžky ji nebaví a nechce s nimi mít už nic společného. Stála na nich předtím asi třikrát a to ji úplně stačilo.

Jenže letošní lyžařská sezona byla taková jaká byla, takže jsem ji přemluvila, ať přeci jen jeden krátký výlet se mnou zkusí. Do druhého krátkého okruhu ji manžel takřka donutil. Ale pak se něco stalo. Nedokážu říct přesně co, ale na třetí výlet vyrážela už zcela dobrovolně, docela se i těšila, a ani neprotestovala, když jsme ho prodloužili na 20 km. Jen si stěžovala na mokré nohy, což nebylo divu, protože boty, které jsme narychlo doma našli, byly, jak jsme později zjistili, už děravé. Pořídili jsme nové a naše občasné výlety pokračovaly.

O čtyři týdny později mně dcera oznámila, že si chce společně se svou starší sestrou a svým dědou projet trasu Jizerské padesátky. Nezdál se mi to šťastný nápad - měla za sebou jen pár kratších výletů, na horách byly velké mrazy, všechny chaty kvůli covidu zavřené, snažila jsem se ji vysvětlit, že v zimě na horách musí být člověk obezřetný a nepřeceňovat své síly …

Ale holky měly jasno, že si chtějí Jizerskou padesátku s dědou zajet, a tak vyrazily. Nakonec těch 50 km zvládly úplně v pohodě, a asi si umíte představit dceřinu radost, že to dokázala. A já jsem nadšená z ohromné zkušenosti, kterou získala. Už ví, že i když se člověk něčeho obává nebo se mu do něčeho nechce, je dobré se do toho pustit a minimálně to zkusit.

 

Jak se z obávaného stroje stal oblíbený dopravní prostředek

Následující situace je na rozdíl od té předchozí celkem běžná. Jsou děti, které jízda na kole neskutečně láká a naučí se na něm jezdit, ani nevíte jak. Pak jsou děti, kterým se do toho vůbec nechce. Kolo samo o sobě nedrží, stále má tendenci někam padat, tak proč raději nezůstat u něčeho stabilnějšího jako je odrážedlo nebo koloběžka? Přesně takový postoj měla i naše pětiletá dcera. Celé jaro a léto kolo velkým obloukem obcházela.

Já jsem si ale říkala, že z nízkého kola nejsou pády tak velké, jako později z většího. Navíc na vsi není kolo jen zábava, ale také šikovný dopravní prostředek. Tak jsme se na podzim pustili do tréninku. Chválili každý pokus a každý ujetý metr, každé úspěšné zastavení, rozjetí a otočení.

Hned jak polevily mrazy, jsme kolo po zimě opět vyndali, dcera na něj s obrovskou chutí nasedla a teď jezdí, kdykoliv je příležitost. Užívá si to ona i já. Rozšířil se nám okruh míst, kam se dostaneme, i okruh činností, které se dají v této době plné omezení, dělat.

 

Jak se z nesrozumitelné změti zvuků může stát oblíbený prostředek komunikace

Pokud nevíte, o čem mluvím, pusťte si nějaké video, nahrávku nebo film v jazyce, který neznáte, a poslouchejte. Nebudete rozumět významu, nebudete schopni ani rozeznat jednotlivá slova.

V někom to může vzbudit touhu dané řeči porozumět, pustí se do studia a nevzdá se, dokud se jazyk nenaučí. Většina dětí v mladším školním věku, kdy začínají s angličtinou, to ale tak nemá.

Proto se zapálení učitelé a lektoři snaží dělat hodiny co nejzábavnější, co nejživější. Snaží se děti všemožně zaujmout, aby je učení bavilo. Jenže většina z nás rodičů nemá ani dokonalé znalosti angličtiny, ani čas věnovat se každému dítěti naplno, natož se na “hodiny” připravovat. Alespoň takto jsem na tom byla já. Naučit děti anglicky jsem ale chtěla.

Jak jsem to nakonec vyřešila? Našla jsem si a později i vytvořila materiály, které jsou celkem vtipné a zábavné (možno shlédnout zde), a pak jsem děti “nutila” s nimi pravidelně pracovat. Žádné přemlouvání, ale jednoduché a jasné: “Pojď, já jdu začít připravovat oběd a ty pojď ke mně dělat angličtinu.” Děti nejčastěji poslouchaly příběh a odpovídaly na otázky. Občas jsme to zpestřily jinou činností, ale příběhy s otázkami byly a stále jsou u nás základ. Někdy je to bavilo více, někdy méně. Snažila jsem se jim vždy pomáhat a povzbuzovat je. Takto to u nás probíhalo týdny, měsíce, roky.

Ale postupně se dcery dostaly do bodu, kdy angličtina pro ně už nebyla těžko srozumitelná změt zvuků, ale jazyk, ve kterém si mohou přečíst knížky, poslechnout audio knížky, domluvit se s lidmi z jiných zemí a podobné úžasné věci. Od té doby s ní tráví pravidelně spoustu času a já jen s radostí pozoruji, jak se stále zlepšují.

Bylo by samozřejmě zajímavé, kdyby bylo možné zjistit, co by se stalo, kdybychom bývali dělali věci jinak. Naučily by se děti anglicky i samy bez mého “nátlaku”? Nebo dokonce ještě lépe? Nebo by se třeba nenaučily vůbec, ale ani by jim to v životě nechybělo? Třeba by se dokonce dostaly k ještě zajímavějším věcem?

Jenže tuto možnost nemáme a já v některých oblastech nechci riskovat a experimentovat, tak je občas zkrátka do nějakých činností nutím. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale zatím jsem ve většině případů viděla obrovskou radost, kterou děti zažívaly, když danou činnost zvládly. 

 

A na závěr, ještě pohled z druhé strany - jaké to je, když Vás někdo do něčeho nutí?

Naši nejstarší dceru začalo bavit běhání a obzvlášť si oblíbila delší tratě. Navíc s tím, jak poslední rok zmizely téměř všechny organizované sportovní aktivity a kroužky, tak má dcera o to více energie a chuti na běhání.

Jenže samotné se jí do lesa nechce a nikdo v jejím věku s touhami jít si zaběhnout 8 - 10 km v naší blízkosti nebydlí, tak stále říká mně, abych šla s ní.

Chce se mi běhat? NE

Vůbec nikdy? NIKDY. Zatímco v mládí jsem občas mívala dny, kdy mi pohyb vyloženě dělal radost a těšila jsem se na něj, teď se těším, až si budu moci někam sednout s počítačem nebo s knížkou :)

Proč to dělám? Protože MUSÍM. Protože mě dcera NUTÍ.

Mohla bych říct ne? Asi ANO, ALE chci ji udělat radost a podpořit ji v jejích zájmech.

Šla bych někdy běhat sama bez dcery? Možná, někdy ano (protože mě ven posílá i manžel :) … ale moje trasa by byla maximálně poloviční a určitě bych i kus šla a užívala si les kolem mě.

Jsem ráda, že mě dcera nutí běhat? ANO. I když se mi opravdu nikdy nechce, pak jsem ráda, že jsem se proběhla. A navíc opravdu pořádně.

Myslím, že je to pro mě dobré? URČITĚ. Myslím, že to mému tělu i duši jenom prospívá. 

 

Co dodat na konec?

Myslím, že je to dobré, když Vás občas někdo do něčeho (do)nutí.

Dopřejte dětem svobodu, nenuťte je dělat zbytečnosti, snažte se, ať pochopí, proč je dobré se určité věci naučit a proč by se měly některým činnostem věnovat.

Věnujte se jim, snažte se jim porozumět, mějte s nimi hezký vztah.

Ale nebojte se od nich některé věci vyžadovat!

Nemějte strach je k některým činnostech nutit - třeba k učení angličtiny. Věřím, že Vám za to ještě jednou poděkují :)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mohlo by vás dále zajímat

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace